zpět


Budeme bílé psy chovat nebo množit ?

Nadpis se zdá možná příliš děsivý. Asi ne pro začátečníky v chovu psů ale staří kynologové určitě ví, kam tato věta směřuje. Článek je napsán hlavně pro nezkušené ale i ostřílení chovatelé by si ho měli přečíst a opravdu hluboce a zodpovědně se zamyslet, kam se díky každému z nás bude osud bílých ovčáků ubírat.

V chovu bílého ovčáka aktivně působím od jeho samých počátků v Čechách. To je jen informace aby bylo jasno, že opravdu plemeno znám a vím o čem tady budu psát. Chtěla bych aby jste následující řádky nebrali jako že je jen potřeba zaplnit prázdné místo na stránkách zpravodaje ale jako velmi dobře míněnou radu od člověka, který to myslí se psy opravdu v tom nejlepším slova smyslu. Protože se v poslední době začíná od některých členů klubu ozývat, že jsou mezi námi špatné mezilidské vztahy, chtěla bych podotknout, že tímto článkem se nikoho konkrétního nesnažím napadat, vždy mi záleželo jen na psech a je mi jedno, kdo je vlastní, zda je to senátor, majitel banky, nebo ten nejposlednější bezdomovec, vždy to pro mě je kamarád, který má stejně jako já, rád naše psy a tudíž rovnocenný partner pro kterého udělám první-poslední.

Abych vás vtáhla do problému celé věci, použiji přirovnání k jinému plemeni, které bylo do Čech dovezeno v přibližně stejné době jako bělásci. Bohužel nemohu zveřejnit o jaké plemeno se jedná, jelikož se o něm nebudu vyjadřovat příliš přívětivě a někoho by se to mohlo nemile dotknout. Snad jen mohu říci že se jedná o těžkého dogovitého psa se zkrácenou čenichovou partií. Tohoto psa dostal můj známý jako dar pro svého syna který je na vozíčku. Protože jsem v té době cvičila bílé ovčáky pro využití v canisterapii požádal mne abych mu pomohla s výcvikem. Již je tomu asi 8 let a známý má již druhou fenu toho samého plemene. Nezůstalo jen u výcviku já jsem s nimi absolvovala množství výstav a jiných chovatelských akcí, takže o plemneni mám stejně informací jako o bílých ovčácích. Proč o tom píši? Popíši vám stav onoho nejmenovaného plemene. Tyto psy může vlastnit pouze člověk, který má neustále k dispozici tučné konto v bance, protože zdravé zvíře se vyskytuje jen ojediněle a bez veterinární pomoci nemohou prostě existovat. Psi se dožívají v průměru kolem 6 let, často trpí alergií kůže, astmatem, různými deformacemi dýchací trubice, problémy s rozštěpem páteře, zalomením ocasu, srdečními chorobami, mají potíže s krytím, porody a často i s odchovem štěňat. Stav kyčelních kloubů je žalostný.(o nulovém psu jsem neslyšela, jedničkových by spočítal na jedné ruce, pokud má pes dvojky považují to za úspěch, trojky jsou naprosto běžné a to i do chovu). Ohledně exteriéru, někdy si nejste jistí zda je v kruhu jen jedno plemeno a nebo dvě či tři rozdílné rasy. Hodně psů šilhá, velmi často kulhají, mají potíže s pevností zad v pohybu, dodnes jsem si neudělala jasno, jakou stavbu mají vlastně mít končetiny a hrudník, to samé se dá říci o nesení a stavbě ucha, ocasy jsou krátké a někdy buďto zalomené, nebo pro jistotu kupírované, povahu bych si mnohdy u takto velkého psa představovala mnohem sebevědomější, když pozoruji rozhodčí kteří tyto psy posuzují, tak poznám, že velmi často improvizují, jelikož si ani při sebevětších zkušenostech prostě neví rady. Jak tohoto stavu chovatelé dosáhly? Plemeno je dodnes neuznané FCI a jen v Americe odkud pochází má deset platných standardů a čtyři uznávané rázy. U nás se dělí na dva rázy ovšem s tím, že se navzájem kříží. Pes se stává automaticky chovným po výstavě, kde dostal známku minimálně velmi dobrý. Teprve od loňského roku je nutno doložit rentgen kyčlí s výsledkem alespoň 3/3. Plemeno se sdružuje pod Molos klubem, kde je poradkyně chovu ale krycí listy posílá prázdné a každý si jede krýt za psem jak ho to zrovna napadne. Chovatelé mezi sebou zrovna dvakrát nekomunikují a mnohdy jsem slyšela jak se navzájem shazují a pomlouvají. Nejhorší je to, že štěňata jsou prakticky neprodejná, jelikož takového psa by chtěl snad jen blázen a to víte, že se mezi psí veřejností vždy proflákne jak to u kterého plemene je. Tolik o plemeni které začínalo stejně jako to naše. Možná namítnete, že těžký dogovitý pes je prostě velmi složitý na chov a máte pravdu, nedá se to s našimi ovčáky srovnávat. Já jen chtěla ukázat, že to nikam nevede, pokud si lidé nestanoví cíle a pravidla pomocí nichž se snaží tyto cíle dosáhnout.

Druhá strana mince jsou psi kteří jsou momentálně velmi žádaní a módní. Zde je nebezpečí, že jakmile jdou štěňata na odbyt, valná většina pochybných chovatelů nakoupí pár (a i více) fen, s odřenýma ušima je uchovní a pak bez rozmyslu chrlí jeden vrh za druhým, jen když to nese peníze. Pak se člověk diví, kde se berou agresivní retrívři, kokršpanělé bez loveckých vloh, bázliví němečtí ovčáci,hluší dalmatini, kulhající krysaříci,dusící se francouští buldočci, plesniví šarpejové a takto bych mohla pokračovat donekonečna.

Mohu s čistým svědomím říci, že bílý ovčák zatím nepatří ani k jednomu z těchto dvou výše zmíněných případů. Chov je veden opravdu pečlivě poradkyní chovu, která si po každém svodu mladých jedinců dělá další plány a závěry ohledně nových spojení, případně spojení opakuje, pokud bylo předešlé úspěšné. Chov je tedy veden s rozmyslem a na psech je to opravdu vidět. Jediným naším současným problémem je občas chybějící varle. S chudozubostí, kohoutkovou výškou, a kyčlemi bojujeme v rámci možností víceméně úspěšně a jiná onemocnění nebo vady dohromady nemáme. I povahy, které se zpočátku chovu zdály být problematické jsou v rámci normálu. Spíš mě začíná děsit to, že se pomalu dostáváme mezi ta takzvaná módní plemena. A to je taky důvod, proč jsem se rozhodla napsat tento článek.

Proč vlastně chovat plánovitě? Neporadí si příroda sama? Odpověď začneme tedy hledat v přírodě. Příroda se řídí systémem pokus-omyl. Například se stane že se narodí brouk který má o jedno tykadlo víc než ostatní brouci jeho druhu. Pokud díky tomuto tykadlu najde víc potravy, je silnější než jeho normálně vyvinutí druzi, a díky tomu oplodní víc samiček a z těchto potomků budou zase někteří mít o tykadlo víc a opět budou zase úspěšnější a zas budou mít víc potomků s tykadlem navíc a tak to bude pokračovat, až vznikne nový druh brouka. Pokud ale bude tykadlo navíc bránit příjmu potravy, brouk uhyne hlady a tento znak se nikdy nerozšíří a nevznikne tak nový druh. Ten samý systém platí i u ostatních zvířat, tedy i u psů. Například pokud se narodí vlk s nemocnými kyčlemi, neuloví dostatek potravy. Zvěř prostě s bolavýma nohama nedožene, takže vlk časem zajde hlady. Je logické že se nebude dále množit a tak se tento znak v přírodě sám vyselektuje jako omyl. Příroda je velmi krutá ale naprosto spravedlivá. A tady je kámen úrazu. Člověk je prostě citlivý tvor a nedokáže být takto krutý, psa je mu líto a touto lítostí vlastně sám trpí no a protože nikdo netrpí rád, tak se snaží psovi nějak pomoci a i přes jeho genetickou vadu psa uchovní. Tímto se ale dopouští velkého omylu, protože množí jak trpící psy, tak také jejich trpící majitele.

Musíme si uvědomit, že psi jsou zdomácnělá zvířata, které neselektuje příroda ale jen a jen člověk a na lidech záleží jak budou psi zdraví a jak budou vypadat. Vlastně za ně neseme odpovědnost a každé slitování s neživotaschopným psem je veliká chyba, která se nám vrátí jek bumerang a s ještě větší silou (nemyslím, že by se měli tito psi utrácet, jen je nepoužívat k chovu). Ve vlčí smečce vždy rodí jen alfa pár, což je pořád stejná vlčice a stejný vlk. Ostatní jen zajišťují potravu a bezpečnost pro alfa pár s vlčaty, tudíž se nikdy sami nemnoží. Nikterak tedy nebude ublíženo vašemu psovi nebo feně, pokud nebude mít potomstvo. To, že fena má mít alespoň jednou za život štěňata je naprostý blábol a pověra. Asi to vymyslel někdo, kdo chtěl za každou cenu chovat a když se to lidem hodí, tak se taková pověra rychle ujme. Pes rovněž nepotřebuje bezprostředně pohlavní akt k životu. Jestli kryl fenu nebo ne nijak neovlivní kvalitu jeho žití. Rovněž názor, že se musí zvířata nepoužívaná k chovu kastrovat je nesmysl. V přírodě nedochází ke kastraci a zvířata úspěšně vegetují. Nebuďte tedy nešťastní, pokud se na bonitaci váš pes neuchovní. On o tom neví a nic ho netrápí a nebolí. Věřte tomu, že je nám to vždy velmi líto, když vám musíme sdělit, že na zvířeti nesmíte chovat. Jednak je nám líto vás, jako majitele a také to bereme jako svůj neúspěch v naší chovatelské práci. Někdy, ač mi to určitě nikdo nevěří, mě to mrzí víc jak samotného majitele.

Na této bonitaci dostáváte bonitační kartu, kde má pes zatrženy některé drobné, nebo větší vady. Podle této karty poradkyně doporučuje vhodný protějšek, neboli partnera pro chov. Tyto vady by jste vy sami měli znát jako násobilku, protože poradkyně vám doporučí tři vhodné partnery (psy-samce) a vy si můžete vybrat podle sebe. Psi se doporučují podle vhodnosti, to znamená ten nejvhodnější je na prvním místě a dále sestupně. Při výběru partnera, byste si měli vybrat podle bonitační karty obou jedinců. (Bonitační kartu vám určitě majitel psa pošle) Nikdy nevybírejte opak té vady kterou má vaše fena. Například pokud má fena napsáno dlouhé ucho, nikdy nehledejte psa s krátkým uchem ale se standardním. Pokud si nevíte rady, poradkyně chovu vám vždy ochotně pomůže, stačí jen zatelefonovat. Pokud si vybíráte psa podle toho kolik chce majitel zaplatit za krytí nebo jak je to daleko, tak patříte mezi bezohledné množiče a ne mezi chovatele. Ještě bych chtěla upozornit na výběr psa podle titulů z výstav. Je to strašně zcestný výběr, protože ne vždy psi kteří vyhrávají na výstavách jsou zcela standardní. Je to smutné ale rozhodčí na výstavách posuzují celkový dojem tedy i třeba to jak se pes předvádí a jsou ochotni odpustit některou vadu která nám v chovu dovede nadělat pěknou paseku. Rozhodčí prostě vidí nádherného, krásně se nesoucího mohutného psa, který je z jeho pohledu z těch osmi psů co s ním běhají v kruhu nejkrásnější, nejhonosnější, nejmohutnější ale už si nevšimne, že je o dva centimetry vyšší než povoluje horní hranice standardu.

Bohužel rozhodčí je jenom člověk a i když by se to nemělo stávat, mnohdy zvítězí pes, kterého bonitační komise nikdy nepustí do chovu. Jindy se zase pes který je rodilý šampion neumí chovat, jelikož ho nikdo necvičil a tak skončí vždy na čtvrtém místě. Jiní si tituly takzvaně vyjezdí- prostě jezdí tak dlouho po výstavách až se trefí do výstavy kde není konkurence a tudíž je první s titulem –bodejť by nebyl první, když je v kruhu sám. Proto je důležité vaši volbu pečlivě zvážit a probrat s poradkyní chovu. Ta nejlíp ví, jak pes vypadá ale hlavně ví, jak vypadají jeho rodiče, sourozenci a taky jeho potomci z předchozích krytí. Dále bych chtěla poprosit, pokud jsme vám zvíře uchovnili ale ono má v bonitační kartě zaškrtaných hodně drobných nebo i hrubých vad, buďte soudní, odchovejte na feně pouze jeden vrh. Potom si můžete po ní nechat štěně(což také není zrovna šťastné řešení), nebo si pořiďte lepší zvíře. Nechovejte za každou cenu, pamatujte na to, že se to vždy projeví na vašich odchovech a kazí to dobré jméno vaší chovatelské stanice. A dobré jméno se buduje velmi těžce. Opět poradkyně chovu vám upřímně řekne, nakolik kvalitní je daný jedinec.

Největší chybu dělá většina z vás v tom, kdy se se svým psem dostavíte k bonitaci. Hned po rentgenu kyčlí, což je v 16 měsících věku psa, 90% z vás spěchá na nejbližší možný termín bonitace. Psi jsou v tomto věku značně nehotoví ve vývinu, jak vzhledově, tak v povaze. Plné zralosti ve stavbě a především povaze dochází ve věku kolem tří let. Je nutno si uvědomit, že bonitační karta se psovi vypisuje pouze jednou za život a to co mu tam vytkneme jako vady, má jednou provždy a natrvalo. Nedivte se tedy, že u 18-ti měsíčního psa najdete zatrženy vady jako např. jemná hlava, mělký hrudník, měkká záda,volné lokty, to vše se většinou do tří let změní. Rovněž nemá smysl jít na bonitaci se psem po autonehodě, nebo kožní vyrážce. Bonitace se dá odložit ale ne opakovat.

Spočítejte si co je výhodnější: mít psa uchovněného v 18 měsících ale se spoustou vad pro které k vám s fenou nikdo nepřijde, nebo uchovnit psa ve třech letech, bez vad a tudíž o něj bude zájem. V tu dobu už také tito psi vyhrávají výstavy a tak se někteří mohou pyšnit titulem šampion apod. To samé platí u fen, ovšem tam jde spíš o neprodejnost štěňat. Já bych si nepořídila štěně od matky která má v bonitační kartě samou závadu. Ale obraťme list. Další kámen úrazu je zahraniční krytí. Nikdy jsme nebyli proti krytí v zahraničí, ba právě naopak, v dobách kdy byl nedostatek chovného materiálu byl majitel který kryl fenu v zahraničí pro nás obrovským přínosem. I dnes jsme rádi přínosu nové krve. Jen je potřeba aby Češi nebyli celí oprdění (tak jak má český člověk ve zvyku) ze zahraničního psa a on dohromady neměl žádné kvality. Rozhodně si musíte sehnat kopii PP.,zjistit zda je plnochrupý,jaké má DKK, zda je chovný a v neposlední řadě byste měli vědět jak vypadá. To vše konzultovat s poradkyní chovu. Ne že by vás chtěla nějak buzerovat, nebo něco podobného ale pokud má dál s potomky tohoto psa pracovat, tak o něm musí mít informace. Také se může stát že vám krytí v zahraničí z nejrůznějších příčin nemusí povolit.

Jen tak na okraj to ona by neudělala proto že jste ji nesympatičtí ale vždy k tomu má z chovatelského hlediska vážné důvody. Jednou máme řízený chov tak to prosím respektujte. V zahraničí navíc mají ty stejné linie jako máme my. I v zahraničí mají za pátým kolenem von Ronanke,von Kron a nebo Sherman´s, tak jako naši psi a já vím že nejsme horší chovatelé, než zbytek světa. Trochu té národní hrdosti neuškodí. Další problém se nám vyskytl v nedávné minulosti a to ten, že někteří majitelé psů tyto uchovňují v zahraničí. Mnohdy tomu je proto, že u nás by neprošel úspěšně bonitací. S těmito psy není možné krýt a není to možné brát jako zahraniční krytí a poradkyně chovu vám krytí takovým psem nepovolí. Já osobně to považuji za obcházení našich chovatelských řádů. A jsme opět u množitelských aktivit a ne u řízeného chovu.

Dalším rozšířeným nešvarem je to, že chováte a mnozí ani nevíte, že existuje něco jako chovatelský řád. Přitom každý dostává kompletní chov.řády při koupi štěněte od chovatele.

Pokud chcete řídit auto, tak se nejdřív musíte naučit dopravní předpisy a pak sednout za volant a ne naopak sednout za volant desetkrát nabourat a pak si teda jít přečíst co je to pravidlo pravé ruky. Zajímavé je, že se většina z vás takto chová. Aniž by jste věděli co můžete a co ne, nějakým způsobem nakryjete fenu a pak děláte jeden sek za druhým. Ti duchapřítomější obtěžují s tímto poradkyni chovu a ten zbytek zmatkuje po svém. Nám potom nezbývá nic jiného než sáhnout ke kárným opatřením. Věřte tomu, že to z duše nenávidím, když mám psát důtku někomu, koho znám z výstav jako velice milého a příjemného člověka. Ještě horší je, když si výbor přestupku nevšimne důtku nezadá a všimnou si toho ostatní členové to je potom řečí oni jednomu důtku dali a tomu ne oni si tam dělají co chtějí a už je to o špatných lidských vztazích. Přitom by stačilo, kdyby všichni dobře znali chovatelský řád a dodržovali ho. My ve výboru jsme taky jenom lidi a máme své osobní starosti a také děláme chyby. Fakt, že je nás bezmála dvě stě členů, je nám snad omluvou, že se nemůžeme zalíbit všem ale věřte, že se z plných sil snažíme být nestranní a spravedliví. Opravdu, snažte se naučit řády a dodržovat je usnadníte nám tím hodně práce a budeme se moci věnovat jiným mnohem důležitějším věcem okolo řízení klubu. Pokud si čímkoliv nejste jistí, zavolejte komukoliv z výboru je to vždy jen a jen o komunikaci.

Ohledně té komunikace, někteří si myslí, že nedostatečně komunikujeme se členy klubu. Těžko se komunikuje, pokud se nikdo neobtěžuje na klubové akce přijet. Schůze děláme před svodem a bonitací, jelikož jsme se několikrát přesvědčili, že když odečteme z přítomných ty lidi, kteří jsou nahlášeni na svod a bonitaci tak tam mimo členy výboru zbývá okolo 5 členů. Z čehož vyplývá, že pokud bychom schůzi udělali samostatně(aby bylo víc času a prostoru na povídání), tak je účast 8 lidí z výboru a 5 řadových členů. Takže kdo chce diskutovat a komunikovat bude muset jezdit na klubové víkendy, klubové výlety, klubový tábor a podobné akce. Myslím, že ten kdo na tyto akce jezdí, tak ví, že konkrétně já komunikuji až to pěkné není. Navíc jakýkoliv dotaz vám bude zodpovězen na našich internetových stránkách, stačí napsat dotaz na info@bily-ovcak.cz.

Některé odpovědi pak zveřejňujeme na stránkách pod odkazem ptáte se . Vůbec účast na schůzích by vydala na samostatný článek. Připadá mi že většina členů neregistruje, že členská schůze je nejvyšší orgán klubu. Takže pokud se o něčem vážném či méně vážném rozhoduje, vy jste ti, kdo to může svým hlasováním změnit. Pokud tedy výbor něco nového navrhne, většinou to bývá předem zveřejněno ve zpravodaji a vy by jste se k tomu měli vyjádřit a hlasovat o tom. Bohužel jak bylo výše zmíněno, schůze bývá před svodem a bonitací a většina lidí strašně spěchá a já mám takový pocit, že kdyby výbor navrhl, že psi mají mít na hlavě parohy tak to všichni odhlasují, jen aby už byl konec a honem domů. To se mi pak nedivte, že když slyším: oni si v tom výboru dělají co chtějí, tak se mi otvírá kudla v kapse, adrenalin stříká z uší ale hlavně je mi to strašně líto. Někdy až k pláči ale především to bere chuť do další práce. Posledně se mi dokonce stalo, že když jsem před schůzí volala lidi do sálu, tak se mě jedna členka s otrávenou tváří ptala jestli tam fakt musí být. V tu chvíli jsem měla opravdu velký problém s ovládnutím sama sebe. Na každé schůzi by mělo být okolo 200 lidí a vy co nejezdíte, by jste se aspoň mohli omluvit, že nemůžete přijet. To že si výbor dělá co chce je jen a jen vaše vina a vaše ostuda. My bychom opravdu rádi spolupracovali se členy klubu ale jezdit za každým domů není v našich silách. Proto by jste měli konečně taky vy něco pro naše krásné psy udělat a až bude schůze zvednout zadky a přijet, zvláště pokud je ve zpravodaji uvedeno, že se bude o něčem důležitém rozhodovat.

Jako poslední bod mého hlavu a patu nemajícího článku se opět zmíním o odchovávání štěňátek. Předpokládám, že jsou správně krmena, odčervena, odhmyzena,čistá a naočkovaná. Jde mi o to, že štěňata ve věku od 6týdnů do 4 měsíců prochází vývojovou fází která se nazývá vtiskávání, což znamená: co si v tomto věku vtisknou do paměti, to jim v pozdějším životě příjde jako naprosto běžná a samozřejmá věc. Co v tomto věku nezažijí to v nich do smrti vzbuzuje úzkost, strach a paniku. Proto je nutné aby chovatel opravdu svědomitě dbal této potřeby. Podotýkám, že je potřeba věnovat se každému šťeněti samostatně. To znamená vytáhnout ho z kotce od matky a sourozenců a nechat ho seznámit s chodem domácnosti, autem, okolím, neznámými lidmi, domácími zvířaty a tisíce jiných věcí. Pokud je štěně v osmi týdnech prodáno, je předpoklad, že toto vše bude dělat jeho nový majitel ale nikdy se štěňátka neprodají naráz , některá jsou u chovatele i do pěti měsíců a tady je opravdu nutné se jim věnovat tak, jako by už byli u nového majitele. Čím jsou starší, tím hůř vtiskávání probíhá až se tato schopnost vytratí téměř úplně, neví si rady ani zkušený kynolog. To je potom žalostný pohled na krásného psa, který se bojí vlastního stínu.

Ale ono to není jen na chovatelích, stále vídám na výstavách psa, který se v kruhu strachy plazí po břiše a když se majitele zeptám co má za problém, tak na mě vyštěkne: no co chcete on ještě nikdy nebyl ze dvora venku tak se bojí. Snad stokrát jsem psala, vykládala, přednášela, meilovala a já nevím co ještě o tom, že bílý ovčák potřebuje do dvou let věku maximální kontakt jak s okolím tak s majitelem. Opravdu bílý ovčák je společenský pes a společnost vyžaduje. Samotnému na dvorku či zahradě mu při jeho vysoké inteligenci opravdu není dobře a hraničí to s týráním. Nejlépe je chodit na cvičák, kde nemusíte dělat stopy , nebo obranu ale pouze se domluvíte, že potřebujete psa vychovat k základní poslušnosti a připravit na výstavu. Vím že v mnohých koutech naší vlasti žádné cvičáky nejsou, pak přijeďte na náš výcvikový tábor, kde s vámi vše rozeberou a nacvičí, rozhodně tím nic nepokazíte, myslím, že ti co tam pravidelně jezdí, mi dají za pravdu. Dále na našich www stránkách je stručný návod jak připravit psa na výstavu. Kdo prostě chce udělá pro to maximum, kdo nechce, tomu je každá rada marná, jen mě štve, že pak na výstavě dělá ostudu všem ostatním.

Už toho nadávání a vytýkání nechám, nebo budu v klubu platit za morouse. Já jen chtěla rozebrat ty nejčastější bolavá místa a tím pomoci nám všem. Možná jste se zděsili mých možná nevhodných přirovnání a hovorové češtiny ale kdo mě zná, ví, že bez humoru nedám ani ránu i když se jedná o vážné záležitosti. Prosím zapřemýšlejte o tom co jsem se(ač páté přes deváté) snažila sdělit, opravdu bych se nerada dočkala konce bílých ovčáků v Čechách.


Autor: Oldřiška Plšková

Převzato z oficiálních stránek KBO


zpět